Abychom porozuměli povaze lidských nemocí, je třeba uznat jisté základní pravdy:

1. Pravda je, že člověk má v sobě duši, která je jeho skutečným já, vnitřním bohatstvím, mocným jsoucnem, synem tvůrce všech věcí, z nichž tělo - pozemský chrám lidské duše - je pouze chvilkovým odrazem. Božská duše v nás sídlí z božího úradku a dáme-li souhlas, povede nás a bude nás vždy ochraňovat, povzbuzovat a s hřejivou pozorností ukazovat směr, kterým se máme vydat, protože duše, naše vyšší já, je jiskrou Všemocného a je tedy nepřekonatelná a nesmrtelná.

 

2. Pravda říká, že jsme osobnosti, které přišly na tento svět, aby zde získaly veškeré dosažitelné poznatky a rozvinuly kvality a ctnosti, jichž se jim prozatím nedostává a aby ze své povahy odstranily všechno nevhodné a vylepšily ji až na samý práh dokonalosti. Duše ví, jaké podmínky a prostředí to umožní a proto nás vždy umístí tam, kde lze tento účel co nejlépe naplnit.

 

3. Pravda je, že je nutné si uvědomit, že krátké putování po této zemi, které se nazývá žitím, je pouhou chvilkou v mohutném cyklu lidského vývoje, jediným dnem naší školní docházky a třebaže jsme v současnosti taktak schopni přehlédnout a pochopit tento den, intuice nám napovídá, že naše zrození je na hony vzdáleno našemu pozemskému počátku a smrt že leží daleko od našeho pozemského konce. Duše kterou ve skutečnosti jsme, je nesmrtelná a tělo, jehož dočasnosti jsme si vědomi, je jako kůň, na němž jedeme svou cestou, anebo jako nástroj, který užíváme, abychom s ním odvedli kus potřebné práce.

 

4. Pravda říká, že pokud jsou duše a osobnost dobře sladěny, žijeme v radosti, vnitřním míru, štěstí a zdraví. Konflikt nastává, když sejdeme z cesty, na kterou nás duše zavedla, když podlehneme světským touhám anebo svodům jistých lidí, vzešlý rozpor je pak kořenem všeho neštěstí a všech nemocí. Není důležité, jaké máme postavení, zda jsme panovník nebo uklízečka, statkář či chalupník, boháč nebo chudák. Dokud jednáme v souladu s požadavky duše, je všechno jak má být a my v ní můžeme nadále spočívat s jistotou, že každá životní zastávka, ať už dole nebo nahoře, představuje lekci dané chvíle, která v sobě pokaždé skrývá optimální možnost osobního rozvoje. 

 

Dále je třeba porozumět faktu jednoty všech věcí a skutečnosti, že stvořitel všeho, čeho jsme si vědomi - ať už je to vesmírné těleso či hrstka písku, kapka rosy, člověk nebo jakkoli nízká forma života - je láska. 

Lze na to možná nahlédnout, představíme-li si stvořitele jako mohutné slunce, vyzařující do všech stran nekonečné množství paprsků láskyplné dobroty a my, se vším, čeho jsme si vědomi, jsme částicemi na samém konci těchto paprsků vyslaných ze slunečního středu za účelem, aby venku nabraly zkušenosti a poznatky a pak se zas do něj vrátily. I když se nám každý takovýto paprsek může zdát odlišný a oddělený od všech ostatních, ve skutečnosti je součástí obrovského centrálního slunce všeho bytí, z něhož nelze oddělit vůbec nic, kdyby se jakýkoli paprsek ze svého zdroje vytrhl, přestal by existovat. Každý z paprsků může sice mít svou individualitu, ale přesto v konečném důsledku tvoří součást obrovské středové energie. Tím také každý skutek, ať už proti sobě, nebo proti druhým, ovlivňuje celek všech věcí, neboť ublížení kterékoli částici lidstva se musí odrazit na jeho celku a tím i na všech ostatních částicích, z nichž každé je určeno, aby došla dokonalosti. Vidíme tedy, že dvě základní hrubé chyby - nesoulad mezi duší a osobností a špatností či hrubost vůči druhým - jsou ve své podstatě proviněním proti všejednotě a každá z těchto chyb představuje rozkol, který dřív nebo později vyústí v nemoc. A naopak pochopení, kde se dopouštíme omylů (kterých si mnohdy ani nevšimneme) a včasné úsilí o jejich nápravu nám přinese nejen radostný, pokojný život, ale i pevné zdraví.

Nemoc je sama o sobě dobro, jehož cílem je podřídit osobnost božské vůli duše. Jestliže si dokážete uvědomit svůj omyl a napravit jej duchovně i mentálně, pak není třeba žádných bolestných lekcí. boží síla nám znovu a znovu dává příležitost vrátit se na pravou cestu, bolest a utrpení nasazuje až naposled.

Nemusí přitom ani běžet o chybu z tohoto života, z tohoto školního dne. I když si nejsme vědomi příčin svého utrpení, jež se proto může jevit jako kruté a nesmyslné, duše, naše vyšší já, zná dobře účel a vede nás způsobem, aby nám to všechno bylo ku prospěchu. Buď jak buď, pochopení a náprava vlastních omylů dokáže každé naše onemocnění zkrátit, přijetí záměrů duše se rovná zmírnění všech těžkostí a rozvoji v radosti a štěstí.

Člověk by se měl vyhnout dvěma základním pochybením, neměl by ignorovat příkazy duše a neměl by se stavět proti jednotě věcí. To druhé nás vybízí i ke zdrženlivosti v soudech o našich bližních, protože co je správné pro jednoho, nemusí platit pro druhého. Velkoobchodník, který se snaží úspěšně řídit velkou firmu, nepracuje jen pro zisk, nýbrž dává také práci a samozřejmě rozvíjí docela jiné schopnosti a ctnosti než třeba zdravotní sestra, která se obětuje pro své pacienty. A přesto se oba učí tomu, co je právě pro jejich vnitřní vývoj nezbytné a oba naslouchají příkazům duše, vyššímu já, jež se v nich projevuje instinkty, tlakem svědomí nebo intuicí.

Podstata všech nemocí tak v sobě zahrnuje skutečnost, že jsou vyléčitelné a že jim lze předcházet. A posláním oduševnělých lékařů a léčitelů je předávat - spolu s patřičnými léky - vědění o povaze lidského utrpení a způsobu, jak odstranit chyby, které nemoc zapříčinily a tímto způsobem pacientům vracet zdraví a radost ze života.

 

Článek z knihy Uzdrav se! od dr. Edwarda Bacha